Přitisknutý ke sloupu se jej pokusil obejít tak, aby lépe viděl na prostor uprostřed. Hromada lebek tam zářila čistotou navzdory lepkavé červené tekutině všude kolem. Podivná bytost byla stále na ostrůvku hrůzy, ale zdálo se, že je v podstatně klidnější póze než tomu bylo včera v noci. Nesápala se po lebkách, aby lépe nasála okolní dění. Seděla klidně. Vyčkávala ve věčnosti na svoji další chvíli. Kdyby měla oči, zírala by teď před sebe. Ale postava se slonovinově bílou hlavou, třímající zdobenou korunu, nehnutě seděla se složenýma nohama a pomalým, hlubokým rytmem nasávala vzduch do nozder.
V rohu zářilo do ranního šera obrovské akvárium. Robert se nepokládal za vyloženě dobrého člověka. Vlastně to byl celkem oportunista a byl tak nějak přesvědčen, že pár lidí jeho mimikry prokouklo a ví, kdo se skrývá za maskou lékaře, který je vždy ochoten podat pomocnou ruku. Přesto ale prozatím upustil od myšlenky na to, že by se mu v akváriu proháněli alespoň nějací malí žraloci, jak se ostatně na akvária arcipadouchů sluší a patří. Aktuální fauna byla omezena striktně na hejno skalár, které se většinu dne nehnutě vznášelo v tekutině a z letargie je probraly jen vločky, které jim Robert každé ráno sypal na hladinu.
„Promiňte, že Vás přerušuju, ale buďto v kuchyni volíte nového papeže a volba nedopadla, nebo se mi ty tousty už pálí.“
„Ale kurva doprdele,“ zaklela servírka. „Teda pardon. Už jsem prostě taková. Dejte mi chvilku, udělám vám nový.” Barbara zmizela znovu v kuchyni a mlácení s nádobím nově doprovázela sprška nadávek. Hartovi to přišlo mile vtipné.
S tlumeným cinkáním pohrabáče narážejícím do zdi tak přešel až k chodbě vedoucí ven. A pak uslyšel ten chroptivý nádech. Jako by něčí plíce vstřebaly hektolitr vzduchu. Následovalo ticho. Asi nebylo moc dlouhé, ale Thomasovi každá vteřina připadala jako věčnost. A výdech. Neméně chroptivý, jako nádech. „Chmmmm. Pane Thomasi. Byly zodpovězeny všechny Vaše dotazy?“
Zjistil, že zatímco dnes pracoval, někdo se u něj doma pokusil uspořádat nábytek podle feng-šuej. Pravděpodobně baseballovou pálkou nebo za pomoci jiné podobně netradiční pomůcky. A dokonce tak neobratně, že většinu toho rozbil. Rozpárané polštáře a sedačka naznačovaly, že někdo něco usilovně hledal. Samozřejmě marně. Robert nebyl tak hloupý, aby si cokoliv citlivého uchovával doma. Když už, tak to bylo uloženo v institutu, na dobře hlídaném místě, které měl pod kontrolou.
Ať už to byl kdokoliv, tohle nebude náhoda. Takové náhody se jednoduše nedějí.
Přestali jsme hledat monstra pod postelí ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že monstra jsou v nás.
Chceš vědět vše, co se v Ravenholdtu děje? Chceš znát každou novinku okolo knihy a nových povídek?